Je to tak rodinné, jak rodinné to jen může být. Veronika Pilátová Veronika Pilátová

Pískacie vznikly jako nostalgické ohlédnutí za minulostí. Silvia Némethová takové tričko jako malá nikdy neměla. Najednou se jí splnil sen, když spolu s Majem přinesly na trh značku, která baví děti i dospělé.

Setkala jsem se s nimi u nich doma a povídali jsme si nejen o vzniku a filozofii značky, ale také o odpovědnosti a o tom, jak se podniká, když žijete v jedné domácnosti.

Silvie Némethová studovala grafický design a později fotografii na VŠVU, odkud přešla do kastingovky, později na produkci, kde se setkala s budocím manželem Majem. Dnes tvoří rodinu spolu se dvěma dívkami – Zarou a Amelií. K tomu jim přibyly i Pískací trička. „Klasický scénář,“ směje se Silvie.

 

Silvie, vím, že Pískací vznikly jako projekt „mateřská“, když ses doma starala o své dvě dívky. Jak přišla idea právě pískacích triček?

 

Silvia: Z dětství jsem si pamatovala pískací tričko jako cosi podpultové a luxusní, co jsem moc chtěla. Dlouhou dobu mě pronásledovala myšlenka, že tato trička úplně zmizely z obchodů. Nemohla jsem je nikde sehnat, neměla jsem takové tričko ani jako malá a bylo by super, kdyby se znovu objevily. Ale byl to jen takový sen. Majo mi pomohl jej zhmotnit, má rád nové výzvy a tak jednoho dne objednal pískátka …

 

Majo: Ano, věděli jsme, že to chceme vyzkoušet, ale nevěděli jsme, co to píská. Tak jsme hledali. Kupovali jsme dětské knížky, které jsme stříhali a zasílali různým výrobcům, že TOTO chceme.

Jaké byly začátky podnikání na mateřské dovolené?

 

M .: Začali jsme s nátělníky, které jsme objednávali hotové a našívali jsme jen pískátka. Rychle jsme si uvědomili, že jsou to jen další trička, kterých je na trhu již milion a nemají přidanou hodnotu. Bylo by to sice levnější a náš zisk mohl být vyšší, ale měli jsme představu, že se to celé bude šít na Slovensku

 

S.: Cestou pokus – omyl jsme začali hledat materiály, střihy, já jsem si něco kreslila a potom zhmotňovala. Chtěli jsme, aby to bylo hezké, nositelné, aby byl střih lichotivý pro každou postavu.

 

Ujalo se to?

 

S.:  My jsme trička zpočátku oblékali dívkám do školky a ostatní děti z nich byly hotové. Pak přisla první poptávka. Vytvořili jsme velmi jednoduchý web a facebookovou stránku a čekali jsme, co se bude dít. Najednou začalo přicházet velmi mnoho objednávek a já jsem je chaoticky zapisovala do čehokoliv, co bylo po ruce. (Směje se)

 

M.:  Kromě toho jsme v roce 2013 byly na prvním Majálese, který dělali lidé z organizace Čerstvé ovoce. Tam nás podpořili slovenští herci Juraj Kemka s Robem Rothem a najednou jsme během dne vše vyprodaly. Další dny jsme neměli co prodávat, tak jsme tam stáli jen s vizitkami. Rok na to jsme měli odběrné místo v bratislavském Kontakte, který otvírala Dana Kleinert. Lidé chodili, ptali se, což byl první signál, že by to opravdu mohlo fungovat.

 

Jak to je s navrhováním střihů? Musela ses učit kreslit?

 

S.:  Ne, já si jen tak něco mažu, vůbec to není hezké. (Směje se) Následně to ale konzultuji s vedoucí švadlenou Lenkou, která mi pomůže vytvořit finální střih. Je to hodně o vzájemné komunikaci a zkoušení. Když se mi zdá, že je to ono, začneme vyrábět i jiné velikosti. Pravda je taková, že moje dcera Zara je figurína na model XXS, já jsem S-ko, Majo je typické L-ko. Někdy si jdeme úplný handmade. Je to tak rodinné, jak rodinné to jen může být.

 

Když zavádíme novou látku, tak z ní dívkám nejdříve ušiju šaty, abych věděla, jak se to pere, kolik to vydrží, jak se materiál zachová do budoucna. Vše testujeme, dokud se s tím rozhodneme jít ven.

Co tvary nášivek, pod kterými je skryté pískátko?

 

S.: Zpočátku jsme dělali jen jednoduchý kruh, to co se nám s Majem nejvíce líbí.  Lidé se začali ptát na jiné vzory, chtějí třeba srdíčka či zvířátka. A tak jsme jejich poptávku vyslyšely

 

Říkala si materiálu. Vím, že chcete být co nejvíce lokální a znát, odkud materiály pocházejí. Byla vždy jedním z bodů filozofie značky ekologie?

 

M.: Dělali jsme průzkum, jak to dělají ostatní. Ale když jsme zjistili, že mnozí objednávají z Číny, okamžitě jsme to zavrhli. Chtěli jsme jít lokální cestou. Pátrali jsme po někom, kdo vyrábí látky, na Slovensku jsme nikoho nenašli. Podařilo se to až v Čechách.

 

Od té doby prošlo již několik let a lidi trička pořád baví. Co se změnilo, resp. nezměnilo?

 

S.: Změnil se počet švadlen. Z původních dvou je jich 11. Dílna je ve měste  Hlohovec, kde textilní výroba skončila zavřením Ozeta, bylo to kolem roku 2000. Dále jsme otevřeli první obchod na Miletičovej uliciv Bratislavě, který provozujeme dodnes. Loni se přidala prodejna v Trnavě, v těsném závěsu jsme otevřeli i Košice. Teď bychom velmi rádi otevřeli i prodejnu v Praze

Jste v kontaktu se svými zákazníkmi?

 

S: Zpočátku jsem trávila více času v prodejně, když byli děti ve školce. Dnes už vím, že se na dívky v prodejně mohu spolehnout. Ráda zajdu, když potřebují pomoc.

 

Jaký je váš zákazník?

 

S.: Já myslím, že náš klasický zákazník je máma. Máma, která kupuje pro dítě, pak máma, která kupuje sobě. Velmi dobře se nám prodávají velké oversize šaty, dokonce se mi zdá, že pro lichotivý střih začínají předbíhat trička v prodejnosti. Toho jsem vždy chtěla dosáhnout. Aby se i máma s kilem navíc dokázala u nás obléknout a odejít spokojená.

 

M.: Cílovka je rodina. Ale jsou i lidé, kteří chtějí trička na dovolenou, nebo přijde manažer v obleku a ty vůbec netušíš, co by mohl tak chtít, ale on si opravdu koupí tričko na volný čas.

 

Jak je to s cenotvorbou? Mnoho lidí si neuvědomuje, kolik za výsledkem stojí práce, zejména pokud se značka snaží být i odpovědná.

 

S.: Kdybychom chtěli zisk, jaký si představujeme, tak tričko by bylo mnohem dražší, ale myslím, že dražší by být nemělo. Protože děti z něj rychle vyrostou a ne každý si to může dovolit. 

 

M.: Od začátku jsme k tomu přistupovali tak, že jsme chtěli najít správnou míru. Náklady jsou vysoké a proto jsme samozřejmě chtěli mít vyšší zisk, protože pokud chceš dále růst, potřebuješ na rozvoj zdroje. Dali jsme si hranici, že dětské tričko by opravdu nemělo být dražší než 15 €. Samozřejmě, v obchodních domech najdeš i trička za 3 či 5 eur.

 

Doufali jsme, že nás to jednou začne živit, nejenom švadlenu. Neboť v úvodu to opravdu živilo hlavně švadlenu a potom prodavačku. Tehdy to bylo možná i cítit, že se lidem zdálo 15 eur hodně, zažili jsme to i na trzích, když mámy táhly děcka pryč od stánku.

 

Postupně, možná i vlivem eura či nárůstem jiných lokálních prodejců, kteří mají také mnohem vyšší ceny, se dostalo do povědomí, že 15 € vlastně není až tak moc. Lidé vidí za tím vším příběh a dostatečnou kvalitu, proto cenu akceptují.

 

Cenu jste za ta léta nikdy nezvýšily?

 

M.: Držíme ji pořád stejnou, ať už zvětšujeme výrobu nebo otevíráme nové prodejny. Spíše se snažíme najít co nejefektivnější cesty, abychom cenu nemuseli zvedat.

 

Jaké jsou ambice vás a Pískacích triček do budoucna? Majo, tys zmínil, že byste se více chtěli zabývat například ekologickou stopou, kterou jako značka zanecháváte …

 

M.: Chtěl bych v rámci blogu na novém webu podpořit ještě více ekologickou odpovědnost. Když někdo dotáhne zboží z Číny, tak už jen samotné tričko razí cestu desítek tisíc kilometrů. Když se vyrábí lokálně, přírodu zatížíme méně.

 

S.: Zákazník má možnost „namíchat si“ tričko na prodejně, pokud takové zrovna nemáme. Myslím, že i to je ekologický přístup. Sice si počká pár dní, ale přijde mu tričko, které chtěl. Nevyrábíme kvanta triček do skladů, nemusíme držet skladové prostory, neřešíme enormní logistiku a nakonec by se neprodané trička staly odpadem na smetišti. Vyrábíme více méně na objednávku, snažíme se nekumulovat odpad a vyrábět co nejefektivněji, což má koneckonců také pozitivní dopad i na cenu.

 

Řídíte se tím i v soukromém životě, snažíte se žít zodpovědně vůči přírodě i sobě?

 

M.: Nechci to dehonestovat, ale až tak to neprožíváme a spíše v tom celém hledáme rovnováhu. Rozumím, že lidí stále více zajímá co a kdo se skrývá za produkty a snaží se vyvíjet tlak na výrobce, kteří vyrábějí někde v Bangladéši za malé peníze a mají obrovské zisky z prodejů. Ale pro mě je to široká téma, kterou uchopit není snadné. Co by to znamenalo pro celou Asii, kdyby se tam zrušila výroba? Firmy by měli být odpovědné natolik, aby zaměstnance práce naplňovala, aby ji nevykonávaly děti, ale dospělí a v normálních podmínkách. To je jasné. Ale osobně vnímám, kde by byli ti lidé bez práce, přesto, že je špatná? Stejně i na Slovensku působí velké společnosti, protože jsme pro ně levná pracovní síla, ale je jen na nás a na celé společnosti najít v tom rovnováhu spolu s majiteli firem.

Takže podporujeme nákupy i velké značky, ale snažíme se  o balanc.

 

Chceme, aby naše švadleny práce bavila, abychom trh nezahlcovali nepotřebným zbožím a prodáváme tolik, kolik lidé chtějí. Vidím, že i dílnička v Hlohovci se posouvá, roste, i my se tím pádem posouváme. Stopa Pískacích není v tom, že my dva se Silvií děláme něco, co nás baví, ale aktuálně je to o 22 lidech, kteří na tom nějakým způsobem participují.

 

Jak vypadá vaše denní rutina? Nyní je úterý, čtyři hodiny odpoledne a jsem u vás doma. Jak si dělíte práci, víte vůbec oddělit práci od soukromí?

 

S.: Odkdy je Majo doma, je to celé easy-going, máme to rozděleno. Kdokoliv mě odrazoval: Když zůstanete oba doma, budete spolu dělat, tak si budete lézt na nervy a bude to stále jen práce … Já to tak neberu. Pro mě to je hobby a oba chceme, aby to bylo stále lepší, baví nás to.

Možná kdybychom dělali spolu v nějaké firmě, bylo by to jiné. Máme stejný cíl, stalo se to našim životem.

 

M.: Přestože jsme doma, tak jsme v podstatě jakoby stále v práci. Pokud někdo řeší work balance, já bych to v našem případě nazval Život. Nedělíme to na práci a ostatní život, neboť stále jsme v práci a vedle práce řešíme dětem kroužky a ostatní rodinné povinnosti. Usínáme s tím, co a jak bychom ještě chtěli. Takže v podstatě jsme stále v práci.

 

Ale jste šťastní?

 

Majo: Úplně

 

Silvia: Až se to děsím říct. (třikrát klepe o dřevo)